K záchraně chemičky na Kladensku, která v 50. až 80. letech patřila k významným pilířům českého průmyslu, jsem byl povolán poradenskou společností jako krizový a interim manažer. První telefonát si pamatuju jako dnes. Slavil jsem zrovna padesátiny, syn se vrátil ze zahraničí, můj domovský Litvínov vyhrál hokejový titul a přestože jsem měl hlavu jinde, nabídka mi hned začala šrotovat v hlavě. Zasedl jsem k internetu a zjišťoval stav. Obrovské problémy. Špatná ekonomika. Soudní spory. Říkal jsem si: Co já tam zmůžu, jeden člověk? Na to se sám sebe ptám pokaždé. A při každém angažmá si potvrdím, že jeden člověk, následovaný dalšími, opravdu může ve firmě “změnit svět.”

 

A že bylo co měnit. Osmdesát procent budov a pozemků bylo zdevastováno. Jedna neměla střechu. Původní výroba, laboratoře a sklady se scvrkly do malé haly. Zdálo se, jako by na místě vypukla válka. Dokonce tam filmaři natáčeli horory. Pro mě bylo pozitivní, že firma měla šanci se udržet – vyráběla dobré značky (Fridex, Glacidet, Synthol, Arva aj.), byl o ně zájem a na trhu snesitelná konkurence.

 

Vyřešení problému, se kterým nehnuli předchozí ředitelé, rozjelo kolotoč změn

 

Mým úkolem bylo udržet životaschopnou fabriku za každou cenu do získání strategického partnera. Jako vždy v krizovém řízení jsme udělali tlustou čáru za minulostí. Napsali jsme memorandum a začali vymetat kostlivce. Cítil jsem zde víc než jinde frustraci zaměstnanců, kteří léta pozorovali majitele za majitelem, spekulanty a necitlivý management, jak fabriku „rozkrádají.” Pozůstatky předchozího managementu jsem objevil hned v prvních dnech – ukázalo se, že několik manažerů stále pobírá plat a řídí firemní auta, aniž by v továrně dál pracovali. Rychlé vyřešení problému, se kterým nehnuli předchozí ředitelé, jsem si stanovil jako prioritu. Okamžité výpovědi jsem pak osobně rozvážel po Ústí, abych si pohlídal, že psaní dorazí do vlastních rukou. Zaměstnanci značně ožili. Vyřešením palčivé otázky jsem si je získal pro změny.

 

Rychle jsme zvládli zastavit další zadlužování a během roku a půl jsme dokázali profinancovat nákup, také prostřednictvím půjček od mého investora, a udrželi zakázky s kladnými prodejními maržemi. Krizové vedení není nikdy jednoduché a zde jej komplikovaly složité soudní spory – o know-how, o akcie, o obchodní značku. Věděl jsem, že pokud najdeme strategického partnera pro tak riskantní podnik, musí to být někdo z oboru, komu se takový krok vyplatí. Fabriku si nakonec koupil český konkurent, který masivně zafinancoval výrobu a rozjel ji ve velkém. Zadání bylo splněno, fabrika funguje a vyrábí dodnes.