Ačkoliv je konkurs svým pojetím likvidační formou úpadku a jeho výsledkem je ukončení podnikání dlužníka a rozprodej jeho majetku, nám se podařilo učinit výjimku. Jsem za to velmi rád!

 

Přežít konkurs je možné!

 

Tenhle příběh je o dvou dějstvích. To první bylo velmi krátké, trvalo jen dva týdny, ale bylo podstatné pro další směřování firmy a moje budoucí, tentokrát delší, působení zde. Začalo to tím, že jsem v Hospodářských novinách objevil článek o problémech známé značky, kterou jsem znal už od dětství z televize. Za bývalého režimu tahle firma patřila mezi výstavní skříně našeho průmyslu, vyráběla a exportovala dechové hudební nástroje do celého světa, měla i svoje odborné učiliště a orchestr, který často účinkoval v televizních pořadech. Bohužel, tak jako u mnoha jiných firem, po revoluci šlo vše jiným směrem a časem zůstala jen zašlá sláva a vzpomínky…

 

 

Destrukci, kterou začali jiní, zahraniční vlastník dovršil

 

Nebyl zdaleka jediným, kdo poslal fabriku do kolen. Roky předtím, než si jí koupil, se zde nic nevyvíjelo dobře, vydělané peníze se nevracely do investic a do lidí, jeden čas bylo dokonce sedm spoluvlastníků (člověk si dovede dost dobře představit, jak složitě se museli domlouvat). Ti dva, kteří to spolu táhli poslední dobou před úpadkem, všemu „jen“ nasadili korunu. Většinový spoluvlastník z Anglie, firma podnikající ve stejném oboru a obchodující téměř po celém světě, byla zprvu výtečnou perspektivou. Brzy však přišlo velké zklamání, když tento majitel začal upřednostňovat svoje vlastní zájmy na úkor fabriky, vypudil tradiční a známou obchodní značku z trhu, ve velkém vyvážel zboží pryč, aniž by za něj zaplatil, ignoroval a dusil místní zaměstnance a vůbec se nevšímal toho, jak se mu pod rukama rozpadá infrastruktura a odcházejí mu ti nejlepší lidé. Minoritní spoluvlastník, místní obyvatel, byl jen obyčejnou loutkou a zcela pod diktátem Angličanů. Přesto, za to, že nakonec o svůj vlastnický podíl ve firmě přišel, vděčí především sám sobě a tomu, že se nijak nebránil.

 

Lhaní a poškozování firmy na denním pořádku

 

V novinách bylo uvedeno, že firma má ekonomické potíže a je zadlužená. Mě na celém článku nejvíce zaujala zmínka o tom, že vlastníci chtějí své problémy řešit reorganizací. Tedy, pokračovat dál, vyřešit všechny problémy, uspokojit věřitele a nastavit nové, lepší procesy do budoucna. Neváhal jsem a telefonicky kontaktoval jednoho z jednatelů a téměř obratem jsem vyrazil do sídla továrny, na úplný konec republiky. Než jsme se domluvili na mém angažmá, na firmu byl podán věřitelský insolvenční návrh a firma spadla do insolvence. K tomuto návrhu se následně přidal i dlužník a současně avizoval, že chce svůj úpadek řešit formou reorganizace. Soud tomu dal zelenou a stanovil dlužníkovi dvouměsíční lhůtu na předložení návrhu na povolení reorganizace. To vše mě naplňovalo vírou, že jsou poctivé úmysly a moje práce zde bude mít smysl.

Rychle jsme se domluvili, moje angažmá mohlo začít. Avšak, jak rychle to začalo, tak rychle to i skončilo.  Hned zkraje jsem totiž zjistil, že vlastníci se chovají tak, jako kdyby nenastal úpadek. Přestože jsem je upozorňoval na to, že musí dodržovat insolvenční zákon, moje rady nerespektovali. Dále se vyváželo bez zaplacení, dále se nekontrolovaně a masivně dělaly dluhy. Avízo reorganizace bylo lživé a posloužilo k dalšímu obohacování se vlastníků na úkor společnosti. Na návrhu reorganizace se ani nezačalo pracovat. Tohle vše jsem si nemohl nechat pro sebe, samozřejmě k nevůli vlastníků.  Těm jsem prorokoval, že následovat bude jejich rychlý konec a že o svoji firmu přijdou. A tak se není čemu divit, po 14 dnech jsem dostal stopku a musel z fabriky odejít.
Brzy po mě odešli i majitelé, reorganizace se nekonala, byl prohlášen konkurs.

 

Pravý krizový management mohl začít

 

A právě den, kdy byl prohlášen konkurs, otevřel druhé dějství mého příběhu. Věděl jsem, že insolvenční správce chce udržet podnik v provozu a prodat ho jako životaschopný celek. Tušil jsem, že to bude nesmírně náročný a stresující úkol, ale šel jsem do toho a správcovi svoje služby nabídnul. Výhodou bylo i to, že jsem měl za sebou předchozí dvoutýdenní anabázi a už jsem toho o fabrice dost věděl. Dohodli jsme se a já jsem zde konečně mohl dělat ten pravý krizový management, na který jsem byl zvyklý. A trvalo to dlouhých dvacet měsíců!

 

Boj s konkursem i pandemií

 

Samozřejmě, netušil jsem, že kromě konkursu budeme bojovat i s něčím takovým, co v naší generaci dosud nikdo nezažil. S tím, co ohrožuje zdraví a životy lidí na celém světě a co má tak negativní vliv na podnikatelské a byznysové prostředí. Covid naplno vypukl měsíc poté, co jsme spadli do konkursu. V podstatě jsme neměli vůbec žádnou šanci vrátit se na trh naplno a tak, jak jsme chtěli. Celou dobu jsme obchodovali v jakémsi provizoriu, bez jakýchkoliv rezerv, bez vybudované a stabilní obchodní sítě. Na tom se podepsal bývalý anglický vlastník a Covid nám v tom rozhodně nepomohl. Přesto se nám dařilo oslovovat staré dobré obchodní partnery, přibyli i noví zákazníci, udělali jsme řadu dobrých zakázek na všech kontinentech.

 

 

Udrželi jsme fabriku nad vodou

 

Vedle toho jsme museli razantněji sáhnout i do výdajové oblasti. Museli jsme zredukovat počet zaměstnanců, uzavřít a následně pronajmout dvěstěpadesát kilometrů vzdálenou pobočku. S nájemcem jsme pak dočasně kooperovali formou subdodávek. Zprvu se tato spolupráce jevila jako výhodná, později se však ukázalo, že se nenaplnily prognózy a ani nájemce se nechoval korektně. Bylo ale nutné držet tento vztah až do konce konkursu. Energetická náročnost provozu fabriky byla obrovská, prostory předimenzované, přístup dodavatele energií (a současně věřitele) neadekvátní situaci. V této oblasti se nám podařilo dosáhnout značných úspor. Významně nám pomohla materiálová předzásobenost ještě z doby před konkursem. Až na výjimky, vše jsme museli platit dopředu, tím byl značný tlak na cash flow. Bilanci toku peněz, resp. pohyb doslova každé koruny dovnitř i ven, jsme sledovali denně a plánovali jí na celý měsíc dopředu. Tenhle absolutně operativní přístup se nám vyplatil, měli jsme dokonalý přehled a mohli lépe předjímat a činit důležitá opatření.  Ano, často se jednalo o nepopulární opatření, která se přijímala nelibě. U mnohých jsem doteď trnem v oku. To ale k práci krizového manažera patří, bez toho nic nedokážete. Pro mě bylo podstatné, že máme stále reálnou šanci přežít, že prostě držíme fabriku nad vodou.

 

I v konkursu může firma přežít

 

Naše úsilí směřovalo k okamžiku, kdy se najde investor a továrnu si od nás převezme. Nakonec se nám to podařilo na druhý pokus. Klinická smrt byla zažehnána, fabrika přežila a nyní je již v péči někoho jiného. Věřím, že se nebude opakovat historie a že fabrika bude s novým majitelem už jen vzkvétat. Tohle je pro mě důležité, vědomí, že moje práce nepřijde vniveč. Ačkoliv je konkurs svým pojetím likvidační formou úpadku a jeho výsledkem je ukončení podnikání dlužníka a rozprodej jeho majetku, nám se podařilo učinit výjimku. Jsem za to velmi rád!

 

Do třetice všeho dobrého!

 

Po přečtení zmíněného novinového článku mě hned napadlo, jak by bylo fajn podílet se znovu na záchraně tradiční české značky s bohatou historií.  A stalo se! Těší mě, že i díky mojí práci nezanikla jak výroba českých motorů, tak i chemických kapalin, a teď ani produkce dechových hudebních nástrojů.  Prostě, do třetice všeho dobrého!