Kariéru krizového manažera jsem neplánoval. Stačil ale jeden dva projekty a v této roli jsem se našel. Vnímám to jako pozůstatek desetibojařské minulosti, prokousávat se spoustou disciplín. Nejužitečnější jsem, když se něco děje na více frontách. Často mám při práci pocit, že jsem stále desetibojař. Je to nit mého života.

Atletika mě utvářela

Ke sportu mě přivedli děda a táta. Fandili jsme Spartě, chodilo se na hokej a na fotbal. Táta dělal atletiku a já se v 11 letech vydal po jeho stopách, paradoxně na Slavii. Sport mě pohltil. Byl jsem vysoký, ale hubený, a díky přísnému ale férovému trenérovi jsem si drilem vypiloval techniku. Běhal jsem, skákal do výšky, vrhal koulí a porážel těžší váhy. Postupně jsem získal i sílu a stal se desetibojařem. Byl jsem všestranný, odhodlaný něco dokázat a v 18 jsem se stal dorosteneckým mistrem ČSSR. Atletika byla vášeň, zábava, ale musel jsem jí nechat kvůli bolavým zádům. Zároveň jsem cítil, že sport není nade vše a že se jím nemusím živit. Na vysoké škole jsem si vybral ekonomiku průmyslu. Během studií jsem také potkal svou ženu Andreu a po ukončení školy a vojny se přestěhoval do jejího rodného Litvínova. Oženil jsem se do sportovní rodiny s podobnými zájmy.

Živočišnost a chuť překonávat překážky jsem zdědil po předcích. Byli to Huculové, tahali dřevo z hor dolů k řece a těžce dřeli. Byli ale také srdeční a pospolití. Viděl jsem se v nich pokaždé, když jsem v angažmá vyhrnul rukávy a pustil se do práce. Lidé ve firmách, i ti „poslední”, mě nabíjejí. Často je vyhledávám mezi prvními, vnímám jejich práci a učím se od nich víc než z těch nejpodrobnějších zápisů. Tvrdá práce mně imponuje, sám jsem začínal kariéru jako vrtný dělník ve stavební geologii. Hodnota firmy je podle mého utvářena lidským potenciálem a právě možnost být lidem užitečný mě na mé práci baví.

Sílu čerpám z rodiny, sportu a hor

Moje profese je náročná. Krizový manažer je často středobodem „vesmíru.” Nositelem změny. Vzorem, od kterého se očekává, že nakopne unavený podnik a vyléčí ho. Rozhoduje o velkých věcech a ani jeden den nesmí přijít nazmar. Abych dostál toho, co se ode mne očekává, musím generovat nadšení. Klíčové je pro mě zázemí mé rodiny, mé ženy a dvou synů. Vyrostl jsem sice v Praze a pracovně se pohybuji po celé republice, ale můj současný život je spojen s Litvínovem. Energii dokážu načerpat aktivním sportem, ideálně plaváním, ke kterému jsem třeba ve sklárně přivedl i finančního ředitele. Ale také TRX cvičením s trenérkou nebo na lekci jógy, kde se sice ošívám neklidem, ale odcházím s čistou hlavou.

Dnes už umím i zpomalit a relaxovat. Vychutnat si pohled z hor, po kterých se procházím alespoň jednou týdně. Mým společníkem je pes Alfonz a šumění lesů. To kolikrát ožiji, v hlavě se mi spojují impulzy a přicházejí nápady, inovace a řešení.